Oprášil jsem své kolo a s kamarádem jsem vyrazil na rozhledny. Nejdříve na Myslotínskou, se třemi schůdky a pak k Mezné. Přes Božejov jsme dojeli na Drážďany, kde jsme si v bufíku u lesa chtěli dát něco na zub. Jenže bylo zavřeno. Tak jsem zavolal na mobil kámoše, který to tu vedl. Spadl ze schodů, když šel pro pivo do sklepa. Byl v nemocnici. Hm, takže nic a jelo se na rozhlednu k Mezné. Vysvitlo slunce, už se šlapalo veseleji. Přes Vratišov na Rovnou jsme to vzali přes žlutou turistickou, u níž jsem si matně pamatoval, že tu byly polomy. Bordel tu byl ještě teď. Nějak jsme ho překonaly, najely na silnici a přes Zajíčkov směr Radějov. Myslel jsem, že si tu u kolegy z práce dáme kafe, ale byl fuč. Dojeli jsme do Nemojova. Dáme si v hospodě Františkovy lázně oběd. Jest-li jsme za celý den nikoho nepotkali, tak pak zde byl nával. Venku plno, uvnitř jeden stůl volný, který jsme hned obsadili. Vybojoval jsem ve frontě pivo a přemýšlel, jest-li si máme dát jídlo. Od známé, která seděla vedle u stolu, jsem dostal informaci, že už tu sedí dvě hodiny a čeká stále na smažák. My jsme čekali na jídlo hodinu. Docela jsme se tu sekli, tak jsme už jeli domů. Ale nájezdníků, kteří mířili z Pelhřimova do této hospody, jsme potkávali hafo. Projeli jsme novou pěší stezku k Pejru a u bazénu, jsme si dali rozchod. Já jsem pověsil kolo na skobu v garáži a cestou domů jsem přemýšlel, jest-li ho už nevyměním za elektrokolo.
