DENÍK POLÁRNÍ VÝPRAVY

11.7.1988 - 24.7.1988

Zrod velkého projektu

               Návrh uspořádat polární výpravu jako rozloučení se školní docházkou padl při veřejné diskusi mezi členy dnes již zaniklé ZO SSM. Pouze několik jedinců se však odvážilo vyrazit na pól. Byli to tito hrdinové (v závorce je uvedena zkratka pod kterou budou uváděni v celém deníku):

Ing. Eva Janáková bytem z Prahy                              (E)

Ing. Martina Greňová bytem z Malých Kyšic          (G)

Jana Bláhová bytem z Pelhřimova                                           (J)

Ing. Jan Čapek bytem z Prahy                                     (H)

Ing. Radek Šíma bytem z Prahy                                  (R)

Ing. Martin Moudrý rozený Žůrek bytem z Prahy   (M)

Ing. Tomáš Vencl bytem z Letohradu                        (T)

Ing. Miroslav Buka bytem z Prahy                                           (B)

Den 1.   Po 11.7.

               Výchozím místem polární výpravy byl podchod na Sokolovské, kde jsme se měli sejít v 9:30. Dorazili všichni krom Jany a Honzy, kteří se měli připojit v Pelhřimově. Eva sice přišla později, ale zbytky zubařských nástrojů málem zapomenutých ve spěchu v dutině ústní ukázaly velké hrdinství Evy, která i přes vystouplý zub nezradila polární výpravu.

               Odjeli jsme včas, přestože kvůli nám musela být otevřena druhá část zavazadlového prostoru autobusu. A stejně se tam naše věci vešly jen tak tak.

               Cesta ubíhala vcelku nudně a zpestřena pouze v okamžiku, kdy se vzadu pozvracelo jedno dítě a Hrom byl matkou požádán „Prosím vás, podržte mi ho, než to tady utřu, ale moc se ho nedotýkejte, strašně smrdí“.

               Po příjezdu do Pelhřimova Jana a Honza na nádraží ještě nebyli a tak Boubín naslinil prst, vztyčil ruku a určil směr k nejbližšímu restauračnímu zařízení, kde 6 poutníků poobědvalo. Po příchodu Jany a Honzy, kteří se mylně domnívali, že nepřijedem, byla vyslána nákupčí skupina Eva,Martina,Míra, která měla přinést chléb a víno. Tato kombinace pokladní v samoobsluze tak šokovala, že se zeptala Míra kolik mu je let. Míra překvapen svým mladistvým vzhledem se zarazil a chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kolik mu vlastně je, ale pokladní to stále nestačilo a chtěla OP. Teprve potom byla ochotna přijmout peníze za plný košík zboží.

               Poté se výprava autobusem přesunula do vesnice jménem Sázava, kteréžto jméno některé členy expedice udivilo a ptali se, co je to za blbost jet do Pelhřimova a pak na Sázavu. Znalci a ti chápavější jim však vysvětlili oč jde a byl klid.

               Po výsadku, Boubín, který tu již jednou byl, neomylně určil směr ke koupališti, načež jsme se museli 2x ptát na cestu a přelézat 2 pole, přestože ke koupališti vedla cesta.

               U koupaliště jsme našli ceduli „Zákaz táboření“ a kousek od ní stan, jehož majitelé nás upozornili, že se tu nesmí stanovat. Hrom z toho dostal záchvat smíchu a asi 10 minut ssebou mlátil v trávě. Nato nastalo koupání.

               K večeru se pak výprava přesunula na Křemešník, kde našla zavřenou restauraci a vyschlou studánku. Poté nastal přesun k druhé studánce s radioaktivní vodou, která naštěstí vyschlá nebyla a tak jsme všichni zářili.

               Pak nastalo velké dohadování kde spát, ale nakonec, když už byla skoro tma se řeklo „Stát, dál ni krok“. Rozdělal se oheň a diskutovalo se. Záznam diskuse je v zájmu účastníků vynechán.

Den 2.   Út 12.7.

               Ráno v 6 hodin začalo pršet, takže během 2 minut byli všichni ven ze spacáků a měli sbaleno. A když potom asi za půl hodiny přestalo pršet, byli jsme připraveni k odchodu všichni až na Boubín, kterého déšť sice vzbudil, ale Boubín se přesunul pod strom a spal dál a odmítal vstát. Když byl násilně vysáčkován, okamžitě zalezl zpět do spacáku. A tak dostal cedulku na krk kam jdeme (aby to nezapomněl) a odešli jsme.

               Když jsme v Sázavě před konzumem snídali, začalo zase pršet a to takovým způsobem, že to vypadalo na týden a tak jsme se začali dohadovat co budeme dělat, když vtom se otevřely dveře hostince, který byl hned vedle a měl zavřeno a ozvalo se „Pojďte se schovat dovnitř a nedělejte tu rámus“. A tak jsme strávili půl dne v prázdném sále. Časem dorazil i Boubín. Když pořád nepřestávalo pršet, tak jsme se rozhodli, že půjdeme dál i za deště. A tak jsme šli až jsme za Novým Rychnovem v oblasti klidu Čeřínek překročili hranice Moravy a to tak slavnostně, že si toho vůbec nikdo nevšiml. Poté jsme došli až do Dolní Cerekve kde v místním hostinci neměli nejen nic k jídlu, ale ani limonádu. A tak byl schválen přesun do Jihlavy.

               Tam jsme byli asi ve 20 hod. a od té doby jsme hledali restauraci, kde by měli něco k jídlu. Když jsme do 22 hodin nic nenašli, přestože jsme prošli skoro celé město, byli jsme nuceni rozbalit své mizející zásoby. To jsme udělali uprostřed sídliště hned vedle restaurace II. cenové skupiny do které jsme marně vkládali své poslední naděje.

               Ve 23 hodin jsme odjeli do Havlíčkova Brodu, když jsme na nádraží málem nastoupili do odstaveného vlaku. Opět jsme se vrátili do Čech, abychom mohli ještě jednou slavnostně překročit hranice Moravy.

               V Havlíčkově Brodu jsme na první pokus našli náměstí, odkud vedla značka po které jsme chtěli dojít za město a tam někde přespat. Když jsme ale procházeli parkem kolem nějaké sochy, padla na nás únava, rozbalili spacáky a usnuli. Pouze tři vytrvalci Jana,Honza a Hrom odmítli spát v parku a odešli do tmavé noci.

Den 3.   St 13.7.

               Když jsem se ráno probudili, zjistili jsme, že jsem usnuli na tak šikovném místě, že o nás ráno pracující jdoucí dělat nezakopávali. Pouze si nás zvědavě prohlíželi. Asi do 10 hodin, kdy nás vyštvala mateřská školka, která si kousek od nás začala hrát na Indiány, si nás nepřišli prohlédnout příslušníci.

               Velkou pochvalu si vysloužila Eva, která vstala dřív a přinesla nám snídani do spacáku právě když jsem se probouzeli. Potom jsme si šli prohlédnout pomník u kterého jsem spali a zjistili jsem, že je to pomník Karla Havlíčka Borovského v silně nadživotní velikosti, který zobrazuje českého velikána běžícího odstranit své nedostatky, což dokumentuje levá ruka v které křečovitě svírá toaletní papír, jež za ním vlaje a pravá ruka sevřená v pěst a bojovně vztyčená nad hlavou, kterou vyhání z mísy někoho jiného. Na pomníku je nápis že byl „německou nenávistí odstraněn a českou obětavostí ukryt“. Kousek dál směrem k náměstí je pak hlava starší ženy v podživotní velikosti a pod ní nápis „Skromná matka velkého syna“. Kdopak to asi byl?

               Pak jsme vyrazili dál. Cestou jsme nakopali čerstvě popráškované brambory. Při tom zastaveníčku jsme také vyměnili oblečení za čistě letní. Při té příležitosti Boubín zjistil, že zapomněl sundat ledviňák (bylo to asi v poledne).

               Na zřícenině Ronovec jsme se pak sešli s těmi třemi co odmítli spát v parku a spali někde za městem. Další cesta vedla do Rozsochatce, kde jsme se vykoupali a k večeru se odebrali do místního hostince.

               Tam pochopitelně neměli nic k jídlu, ale hostinský nám nabídl konzervu leča. My jsme ale potřebovali chleba, protože konzervy jsem měli. Na to nám řekl, že má jen dva malý kousky, jeden s penicilinem a druhý tvrdý jako diamant. Tak jsem si objednali tyčinky a když se zeptal kolik, řekli jsem si o všechny, které má. Pak nás ale napadlo, že máme brambory a tak jsme se zeptali, jestli nemá hrnec, že by jsme si je uvařili. Tak nám ten hrnec přinesl a my jsme před hospodou začali škrábat brambory za bdělé kontroly půlky vesnice, která zrovna neměla co dělat. Pak se všechno uvařilo a my jsme hodovali a nakonec i myli nádobí.

               Když jsme odcházeli, jeden z místních opilců se podíval na Hrom a prohlásil „Pane vy máte velké převýšení nad terénem“ a odpotácel se. Spát jsme šli do lesa za vesnicí.

Den 4.   Čt. 14.7.

               Ráno nás probudil opět déšť a tak jsme vstali brzy, nakoupili v konzumu, nasedli do autobusu, v něm posnídali a odjeli do Chotěboře. Tam začalo znova vytrvale pršet a tak jsme došli na nádraží, počkali na vlak a odjeli do Žďárce u Skutče. Když jsme tam dojeli, tak už nepršelo a tak jsme si šli prohlédnout místní lomy, kde se Boubín,Hrom a Tomáš vozili na vagónku, se kterým vykolejili pouze jednou, když velký železničář Boubín vjel na špatně postavenou výhybku. Eva si odtud odnesla hranatý kámen a když ho pak hodila do vody, divila se společně s Boubín a vědecky zkoumali problém, proč se na vodě udělaly kola a ne čtverce. Pak přišli na to, že kámen dopadl na špičku a problém byl vyřešen.

               Poté jsme došli do Skutče, kde jsme nakoupili a vyrazili dál. Kousek za Skutčí jsme narazili na třešně. Jen Jana,Honza a Hrom šli tak rychle, že je nezaznamenali. My ostatní jsme se silně přecpali, neboť třešně byly dobré a bylo jich moc, natrhali i pro ostatní a začali jsme se odvalovat dál. Sešli jsme se opět v Předhradí, kde jsme šli takovou zkratkou, že než jsme došli k hospodě, která byla hned na kraji, prošli jsme celou vesnicí. K spánku jsme pak ulehli kus za Předhradím.

Den 5.   Pá. 15.7.

               Konečně ráno nepršelo a tak jsme vyrazili směrem na Proseč. V Perálci jsme se občerstvili ve smíšeňáku a zjistili, že za půl hodiny jede autobus do Proseče. Martina, Hrom, Honza a Tomáš ale odmítli jet a šli pěšky, aby si prohlédli lom po cestě, ve kterém Hrom úspěšně bombardoval kamením kachnu. V Proseči jsme se naobědvali, nakoupili a vyrazili do skal. To už zase pršelo. Když jsme dorazili k Dudychově jeskyni tak už přestalo. Jeskyně vypadala zajímavě, ale s krosnou by se tam člověk nedostal a spát by se tam stejně nedalo, nehledě k tomu, že Eva,Martina a Jana tam odmítly vylézt. Tak jsme šli dál a našli jsme nádherný převis i s ohništěm. Jedinou jeho nevýhodou bylo to, že byl vysoko ve stráni, která byla dost strmá a tak po dešti klouzala, že vylézt nahoru bez pádu bylo umění. Přesto jsme tam zůstali.

               Pak šli Tomáš,Hrom a Boubín na dřevo nahoru nad převis a Honza a Míra pro vodu ke studánce dolu pod převis. Když se dřevorubci vraceli a slézali dolů, Boubín a Hrom to v tom bahně sjeli po zadku, neboli na bobíku. Načež se šli umýt k potoku a Boubín navíc pral kalhoty. Když je vypral, tak je pověsil na klacek a začal je udit nad ohněm. Od té doby až do konce výpravy bylo všude kde procházel cítit uzené. Mezitím mimo jiného Eva předvedla, že zacházet se sekyrou umí.

Den 6.   So 16.7.

               Ráno jsme se spustili z převisu, prošli jsme skály. V Budislavi jsme se najedli. V Horním Újezdě si Eva udělala výron a tak jsme tam museli zůstat.

Den 7.   Ne 17.7.

               Kolem 16 hod. odvezli Eva místní chalupáři do Prahy. Potom jsme se šli napít. Boubín s Hrom se nemohli odtrhnout od piva. Tomáš zůstal s nimi a Martina, Jana, Honza a Míra se vydali napřed do Lubné, kde se uložili na konci vesnice u plotu.

Den 8.   Po 18.7.

               V 5 ráno nás vzbudil déšť, protože střechou kterou Honza a Míra postavili proti rose zatékalo a Martina a Jana měly mokré péřáky (ale ještě je unesly). Tak jsme se odebrali do Lubné ke konzumu, kde byly 3 lavičky pod střechou. Martina a Jana si vyndaly spacáky, dospávaly a při tom sušily. Když otevřeli potraviny, Honza a Míra koupili snídani a Honza se pak vydal shánět noviny a pohledy. Míra dával mezitím pozor aby vlčák, který se tam neustále poflakoval, Martina a Janu ve spánku neočichával a neolizoval o což se pokusil. Po návratu Honza vyprávěl jak těžko vyžebral noviny. Napsali jsme pohled Eva. Pak přivezli rohlíky a tak jsme si dali svačinu.

               V 10 hodin Martina a Jana vylezly ze spacáků a Míra skočil ke druhému smíšeňáku pro Tomáš, Boubín a Hrom. Když jsme pak byli všichni, gratulovali jsme Martina k svátku. Nakoupili jsme a vyrazili směrem na Borovou u Poličky. Cestou konečně přestalo pršet a udělalo se docela hezky. Na nádraží v Borové jsme došli právě v okamžiku kdy přijížděl vlak. Jana se podařilo ještě u výpravčího sehnat lístky do Čachnova. Tam jsme ale nedojeli, protože když jsme přijížděli k zastávce Pustá Kamenice uviděli jsme rybník a protože další vlak jel za 40 minut, vystoupili jsme a šli se umýt všichni krom Hrom a Honza, kteří tam odmítli vlézt. Dalším vlakem jsme odjeli do Čachnova, kde neměli chleba. Tak jsme šli pěšky na Karlštejn. Cestou jsme opět překročili hranice Moravy a zase si toho nikdo nevšiml. Tam jsme se rozhodli, že musíme sehnat chleba nebo se někde najíst a tak jsme vyrazili do Svratky. Chleba jsme sehnali a odhlasovali, že půjdeme po žluté kousek za Svratku k Holcově studánce a tam zůstaneme. Když jsme tam došli, zjistili jsme, že je to studna hluboká 6m (ani Hrom se nepodařilo dosáhnout) a že v tom lese dělali vodovod. Bylo tam celé rozryté a ještě k tomu začalo pršet. Našli jsme sice seník, ale byl až po střechu napěchovaný čerstvým senem a tak se tam spát nedalo. Po poradě a posílení jsme se vydali dál směrem na Devět skal. Tam jsme došli už skoro za šera, ale byl tam srub s velkou krytou verandou a ohniště. Tak jsme tam zůstali. Jana, Honza, Tomáš a Míra na verandě pod střechou , Martina, Boubín a Hrom v lese.

Den 9.   Út 19.7.

               Celou noc pršelo. Když jsme ráno vstali bylo nepříjemně mlhavo a tak jsme z rozhledu na Devíti skalách nic neviděli. A tak jsme vyrazili do Fryšavy. Když jsme tam došli, jel nám za půl hodiny autobus do Nového Města na Moravě a tak jsme stihli jen čaj nebo kafe i když tam vařili.

               Autobus nás vysadil na nádraží v Novém Městě. Vlak do Nedvědic odjížděl za 40 minut, tak jsme stihli akorát buřta a někteří členové výpravy už začali nadávat, že se nemůžou ani najíst. Ve vlaku jsme dorazili chleba s paštikou a citronovou šťávu, čímž jsme dojedli veškerý chleba. Honza se ve vlaku i oholil, protože našel fungující zásuvku, ale stěžoval si, že kvalita dodávané elektrické energie velice silně kolísala podle rychlosti vlaku. No ale oholil se a spokojeně si pobrukoval.

               Když jsme dojeli do Nedvědic, nechali jsme krosny na nádraží a vyrazili na Pernštejn. Tam jsme se okamžitě začali fotit, ještě dřív, než to průvodkyně stačila zakázat, ale i potom. Honza s Boubín se pak dohadovali jestli by neměli ukecat průvodkyni aby jsme tam někde mohli přespat, ale protože jsme měli věci na nádraží, tak jsme se nechtěli vracet. V jednom pokoji tam měli zrcadlo o kterém se říká, že kdo se do něj podívá, zohyzdní a tak jsme se do něj podívali a Jana se před ním učesala a nic se nedělo. No třeba to trvá dýl, uvidíme později.

               Pak jsme se vrátili do Nedvědic, najedli se, vyzvedli krosny a vyrazili hledat nocležiště. Kus za vesnicí bylo koupaliště, tak jsme se tam vydali, ale ke spaní to nebylo. Kus dál jsme viděli nějaké stany a tak jsme se tam šli podívat. Byl tam pěknej plácek s ohništěm, ale bylo už plno a tak jsme sundali krosny a Honza, Hrom, Boubín a Míra se vydali do okolí hledat flek. Našli se dva. Jeden na louce dost blízko baráku, kde štěkal pes a druhej pěkně v lese pod smrčkama asi 200m od místa kde jsme byli. Měl jedinou nevýhodu, těch 200m bylo do kopce se stoupáním asi tak 200%. Prostě když se člověk trošku předklonil, mohl jít po čtyřech a tak to taky šlo nejlíp a tak jsme tam vylezli. Jenom jsme si říkali, že ráno budeme muset slézt jinudy, protože touhle cestou by to byl jeden jediný sešup až dolů.

               Nahoře jsme ohřáli absolutně poslední jídlo co jsme měli a to dvě čočky s uzeným. Pak jsme se začali dohadovat co vlastně budeme jíst další den. Náčelník navrhl sníst psy, ale Honza to pořád nechápal a tvrdil, že žádný psy přece nemáme. No pokud další den nic k jídlu neseženeme, už mu to nebudeme muset vysvětlovat. Nejjednodušší asi bude, když ho shodíme z toho kopce. Hrom sice má sekeru, ale na to by jí nepůjčil, aby se mu neztupila. Honza mezitím vybudoval tak dokonalý kryt proti dešti, že by snad nevadila ani průtrž mračen. Asi se chtěl naposledy vyspat v suchu.

               Náčelník pak ještě určil každému směr, kterým má klást šrapnely. Byla to těžká práce, protože místa musela být vybrána tak, aby nikdo nikdy nikomu nekřížil dráhu, nepřecházel přes cizí šrapneliště a aby žádné šrapneliště nebylo ve směru odkud vane vítr nebo odkud se případně při větším dešti přižene záplavová vlna.

Den 10.St 20.7.

               Ráno nás probudilo hromování Hrom, který večer půl hodiny vybíral místo, kde bude ležet a ráno pak nadával, že ho měl tvrdý a hrbolatý, což byla pravda. Celou noc nepršelo a tak nadával i Honza, že stavěl protivodní kryt zbytečně a ještě k tomu a v něm s Jana zapařili.

               Pak jsme napsali pohled Eva a začali se dohadovat co budeme snídat, jestli už psy, nebo jestli je necháme na horší chvilku. Demokraticky jsme se rozhodli, že sejdeme ke koupališti a když tam nic nebudou mít, tak sníme psy hned, jinak je zatím necháme.

               Těsně než jsme začali slézat Tomáš najednou uviděl na zemi třešni a pak i strom hned nad ní, ale dost otrhanej. A tak jsme šli, jen Hrom a Tomáš tam vlezli. Naštěstí jsme našli pěšinku, kterou se dalo docela dobře slézt dolů, takže ztráty se nezvýšily.

               Na koupališti jsme našli otevřený bufet a tak jsme se nasnídali tam a psy jsme si nechali. Za nějaký čas pak dorazili i Hrom a Tomáš a přinesli půl pytle od spacáku třešní, protože tam našli ještě jeden strom, který byl plný. A tak jsme se ploštili a jedli třešně. Nejdřív jsme je chtěli poslat Eva, ale pak jsme zjistili, že jsou přezrálé a že by cestu nevydržely. Tak jsme je holt museli sníst. Z koupání toho moc nebylo, protože voda byla studená a to silně.

               Odpoledne jsme se přesunuli do Nedvědic, nakoupili, najedli se a přesunuli jsme se vlakem do Kuřimi. V Tišnově, kde jsme museli přestupovat, jsme byli docela překvapený, když jsme vlezli do nějakého vlaku, který tam zrovna stál nejblíž bez jakékoli cedule a ono to pak jelo správně. Cestou jsme pak viděli 400 kV rozvodnu Čebín, což byl nezapomenutelný zážitek.

               V Kuřimi jsme se navečeřeli. Hrom s Boubín se pak ale nemohli odtrhnout od půllitru ani když už se blížila tma a tak se Jana, Honza a Míra oddělili a tím, že druhý den bude sraz v 8:00 na rozcestí u Babího lomu. Došli až na Podlesí, tam našli louku a rozbalili se. Najednou se ozvaly zvuky, jako když někdo jde. Za okamžik ale bylo jasné, že to není člověk, ale nějaké větší zvíře. Jakmile to zachrochtalo, v tu ránu byl Honza na stromě a začal Jana a Míra agitovat aby tam vylezli taky. Prase pak uteklo, ale Honza byl stejně pořád na stromě a nadával Jana, že se bojí. Když se asi za půl hodiny ozvaly podobné zvuky znovu, přesunuli se Jana, Honza a Míra zpátky do Podlesí, kde se uložili vedle tenisového kurtu.

Den 11.Čt 21.7.

               Sraz byl v 8:00 ale Martina, Hrom, Boubín a Tomáš tam nebyli a tak Jana, Honza a Míra se nasnídali, usušili igelity a v 10:15 vyrazili dál, když na šipce nechali vzkaz, že čekají ve 14:00 v Blansku na nádraží. Cestou do Blanska Honza pořád nadával na značku, protože každou chvíli bylo nutno hledat kudy vlastně dál. Ve 14:00 na nádraží nikdo nebyl a tak se Jana, Honza a Míra šli koupat do lomu hned vedle nádraží. Zbytek výpravy nedorazil na nádraží ani do 19:00 a tak Jana, Honza a Míra přespali v lomu.

Den 12.Pá 22.7.

               Ráno po 7.hod šli Jana, Honza a Míra na autobusové nádraží, odkud v 8:00 odjížděl okružní autobus po jeskyních. Už vůbec nedoufali, že se setkají se zbytkem výpravy. Když tu se náhle zjevila Martina a za ní i ostatní tři. Tak jsme jeli všichni.

               První zastávkou byla Puknevní jeskyně. Suchou částí jeskyně nás provázel průvodce, který si vysloužil přezdívku „miloučkej Pavlík“. Už sama intonace jeho hlasu se nedala poslouchat s vážnou tváří a to jak svůj výklad doprovázel pohyby prstů a celé ruky už vůbec ne. Kromě jiného také vyprávěl pověst o tom, proč se Macocha jmenuje Macocha. „Žil jednou jeden muž, který měl synka. Zemřela mu manželka i rozhodl se oženit znovu. S novou ženou měl dítě, které bylo ale neustále nemocné. Jednou však jedna cikánka prozradila maceše, že když zabije své nevlastní dítě, její vlastní se uzdraví. Macecha tedy vylákala nevlastního synka do lesa na jahody a když byl u propasti, shodila ho dolů. Synek se ale zachytil stromu, který tam rostl. Tam ho pak našli dřevaři, když se vraceli večer domů. Synek jim vše vypověděl a oni za trest zlou macechu hodili do propasti. Ta už se nezachytila a v propasti zahynula.“ Její ostatky našel asi teprve Absolon když zkoumal propast. Ale o tom už pověst neříká nic. Existuje i jiná pověst o Macoše (viz. Voskovec a Werich - Smoking revue ):

„V: Já jsem slyšel pověst, která se k tomu víže a zdá se mi velmi pravděpodobnou. Tady nad námi měl totiž pást jeden jistej vovce ....

W: Von měl pást, ale nepás, známe to ...

V: Ne, von pásl ovce a přišla na něj noc. Tak si lehl do závěje, a to se rozumí, chtělo se mu spát. Noc byla a nikde nic. Řek si : Já usnu a zmrznu. To bych byl blázen!

W: No samo sebou!

V: Tak co bych usínal? Zmrznu hned! A taky zmrznul. No, a od té doby se to tu jmenuje Macocha.

W: Tomu nevěřte, to je konkurenční žvást. Věci se měly náhodou úplně jinak. To jednou Karel IV. jel na hon. Ale stalo se, že jednoho jelena ne a ne dohonit. Vtom se mu zjeví Hubertus, jak pere prádlo. Karel IV. vida, že to není samo sebou ...

V: pokládá Huberusa za Boženu ...

W: správně, a chce ho pojmout za choť. Hubertus se lekne a spadne do pramene. Jen ho vytáhnou, vyjde z něho vřídelní kámen. Z čehož se dá soudit, že Macocha byla objevena daleko později než Karlovy Vary.“

               V Macoše Boubín zkoušel jestli funguje ozvěna na zvolání „Macocha-cha-cha-cha“, ale nepřiplatil si a tak byla vypnutá.

               Pak následovala plavba po podzemní říčce Punkvě. Námořník, který nás vezl nám opravdu dokázal, že vstupné bylo oprávněné. Hned na začátku plavby nám oznámil na uklidněnou, že se zde utopí pouze 49% návštěvníků, ale bát se nemusíme, protože on ještě nikoho neutopil, neboť se jako jediný nezapojil do socialistické soutěže „Kdo utopí víc“. Dál pak mluvil o bezpečnosti: „Náš bezpečnostní technik, původním povoláním hrobník, nařídil, aby v každém člunu byly záchranné vesty v počtu jedna, připevněny šroubem 52. V případě, že bychom se začali potápět, skáčí plavci do vody a plavou, ti co plavat neumějí zůstávají sedět, tiše klesají ke dnu a neotravují ty, co plavat umí. Zelená barva vody je způsobena odrazem vašich vyděšených obličejů. Stěnu nalevo modelovala voda, stěnu napravo dynamit. V těchto místech je hloubka 60m. 30 nalevo, 30 napravo, celkem 60.“ Potom jsme přistáli u Pohádkového dómu. Přístav byl nalevo, načež jsme byli vyzvání: „Ženy odevzdávají peníze a cenné předměty mužům a vystupují napravo, muži nalevo.“ Když jsme se vrátili z Pohádkového dómu, výklad na lodičce pokračoval: „Z těchto míst vychází odvodňovací kanál, který dokáže za 20 minut snížit hladinu až o 6m. Takže kdyby stoupla voda, tak už po 20 minutách by si vás mohli zřízenci pohřební služby z Blanska vyzvednout suchou nohou. A zde je poslední místo, kde se můžete praštit do hlavy.“

               Pak jsme navštívili Kateřinskou jeskyni, kde mají Ježibabu s perníkovou chaloupkou, ale bez Jeníčka a Mařenky, protože Mařenka je na pionýrském táboře a Jeníček na brigádě v JZD Agrokombinát Slušovice. Honza nám tam vysvětloval, že Brouk Pytlík se slovensky řekne Chrobák Vrecko. Naproti vchodu do jeskyně měli takový malý baráček. Měl troje dveře a na jednotlivých dveřích byly tyto obrázky :

1. Panáček

2. Panenka

3. Panáček a panenka držící se spolu za ruku

K čemu jsou asi ty třetí dveře?

               Poslední jeskyně byla Balcarka. To už některé nejmenované členy výpravy přestávalo bavit, ale šli jsme tam všichni. Kromě jiného zde měli i stalagmit o kterém se říká, že když se ho dotkne svobodný, do roka se ožení a když ženatý, do roka se rozvede. Boubín i Honza ho obešli velkým obloukem (co kdyby do nich někdo strčil).

               Nakonec jsme vyjeli nahoru na Macochu, ale ani tady nebyla zapnutá ozvěna a tak se Boubín snažil zbytečně. Do Blanska jsme se vrátili kolem 13 hod., naobědvali jsme se a protože bylo vedro, šli jsme se koupat do lomu, kde jsme byli až do večera. Jenom Jana a Honza jeli ještě do Boskovic. Večer jsme se přesunuli kus za Blansko do lesa, kde jsme se uložili ke spánku. Martina ale nechtěla spát a začala vyprávět pohádky. Nejdřív jí chtěl Boubín otrávit tím, že jí do toho začal kecat a vyprávěl o zprzněné Karkulce, ale nemělo to žádný účinek, Martina mluvila pořád. Právě když Boubín uvažoval jak jinak by Martinu zarazil, došla trpělivost Hrom a šel dát Martině přes zadek. Nejdřív jí chtěl dát přes holou, ale nepodařilo se mu jí vysáčkovat a tak dostala přes spacák.

Den 13.So 23.7.

               Vstali jsme když nás začali budit okolochodící turisti a odvalili jsme se k vodě do lomu. Po 10. hod pak Jana s Honza definitivně odjeli a my jsme se začali dohadovat co budeme dělat. U Martiny a Boubín zvítězila lenost a tak se tam váleli celý den. Hrom prohlásil, že chce prolejzat jeskyně a tak Tomáš a Míra šli s ním. Když se vrátili Boubín už byl pěkně růžovoučkej, jako opařený prasátko. Večer jsme se opět doplazili na stejný nocležiště.

Den 14.Ne 24.7.

               Brzo ráno odjel Tomáš a po 10. hod i Hrom. Martina, Boubín a Míra se do oběda váleli zase v lomu a v půl třetí nasedli do vlaku na Prahu. Cestu trochu zpestřil pán, který přistoupil do kupé s černým chlupatým psem velikosti telete. Pes nějakou dobu skučel a potom najednou vyprázdnil obsah svých střev. Množství odpovídalo velikosti. Potom nadával pán, když to po něm uklízel, ale pes už byl od té chvíle spokojený.

Zhodnocení

               Přes určité kladné rysy akce nesplnila svůj účel. A to protože:

               - akce nebyla bezztrátová (konkrétně ztráty činily 12,5% což vysoce překračuje normu)

               - za 14 dní se ušlo pouze 115 km, což je průměr 8,2 km/den. Oproti jiným akcím je to naprosté fiasko    (např. Český ráj průměr 25 km/den)

               - počasí zklamalo, buď pršelo nebo bylo moc vedro (11. noc dokonce obojí)

               - kolektiv se moc často trhal

               Z těchto a dalších důvodů je nutné podniknout další akci při které by byly důkladně rozebrány nedostatky a navržena opatření, která budou hned uskutečněna.

Závěr

               Cílem tohoto deníku nebylo dopodrobna zachytit veškeré události, které se staly při cestě polární výpravy. Každý z účastníků má však právo doplnit vše co si myslí, že zde chybí. Rozmnožování je povoleno pouze pro vlastní potřebu účastníků polární výpravy. Další rozmnožování podléhá schválení všech členů polární výpravy.