________

 

V pátek po práci jsem s kolegy mikrobusem zamířil na tři dny do Nových Hradů. Ubytování jsem zajistil opět jako vloni v Hotelu Rezidence. Po příjezdu jsme si rozebrali pokoje, dali si večeři a vyšli jsme k hranicím ke Skanzenu ochrany státních hranic. Poplacitili jsme se tu, zavzpomínali na vojnu a vrátili se nazpět. Do půlnoci jsme pak popíjeli a využívali wellness. Na sobotu jsem měl připravený program s několika trasami, ale nakonec většina jela do Pohorské vesnice a odtuď pěšky po zelené na Žofín. Potkali jsme jen pár cyklistů, jinak všude klid a mír. Na Lesovně Žofín jsme dali pauzu. Někteří tu zůstali na oběd, jiní šli k pralesu nebo na jezero Ktiš. Nazpátek jsem se nechal s malou skupinou vyhodit v Horní Stropnici, s tím, že do Hradů dojdeme přes Terčino údolí. Ostatní jeli  do hotelu, protože v Zámecké zahradě byl Den ochrany přírody s programem. Naše skupina dala nejdříve oběd, ale museli jsme se kus vrátit, protože hospoda, před kterou nás vysadil bus, nevařila. Opařila se jim kuchařka.  Najedli jsme se U Martínků. Komplet jídla od 85.-kč, to už se nikde jen tak nevidí. Obsluha rychlá a usměvavá. Dobře naladěni jsme se vydali na cestu k hotelu, kterou jsme zvládnuli za hodinu a půl.

V hotelu jsem dal wellness, večeři a šel se podívat do Zámecké zahrady. Pod podiem jsem viděl při muzice pařit náš ansábl, místní seděli a kafrali. Nakonec se nám je podařilo rozhýbat. Ale bylo půl desáté a touto hodinou zábava končila.Dali jsme přesun do hotelu, kde jsme při víně vydrželi kecat až do půlnoci. Na neděli jsem měl připravenou zastávku v Třeboni. Dal jsem sraz v půl druhé u busu a rozpustil jsem výpravu. Větší část skupiny šla na zámek a já s ní. Průvodkyni po Rožumberském okruhu dělala starší paní, která svými znalostmi a vyprávěním zaujala i děti, které byly po celou prohlídku jak pěny. Opravdu jedinečný zážitek, co jsem se vše dozvěděl. Po prohlídce jsem šel do Řízkové restaurace na oběd, ale bylo plno. Chyt byl v restauraci Regent. V plánovaný odjezd jsme se sešli všichni a mohli jsme vyrazit domů.

V úterý jsem jel do Prahy na odborový mítink. V poledne bylo po mítinku, tak mě napadlo, že bych vlastně mohl projít žižkovské hospody. Plánuju to už od svých 15 let a zatím se mi to nepodařilo uskutečnit. Vytahnul jsem mobil, kde mám zaznamenané hospody, které mám navštívit. První byla na ráně hospoda u Pižďucha. Z ulice jedno okno a dveře. Vešel jsem dovnitř a kromě obsluhy tu nikdo nebyl. Sednul jsem si k výčepu a rozhlédnul se kolem. Tak to byla opravdová "čtyřka". Dal jsem si Rohozec 10, abych tu tour vydržel. Za chvilku přišel host z  Hudebního  divadla Karlín, dal si dvě piva, při kterých jsme se bavili o představeních. Musel jsem mu říci, že některá představení, jmenovitě Carmen, kterou jsem viděl, jsou pěkné srágory. Docela se mnou souhlasil, že už to není co bejvávalo, ale když na to chodí lidé? Za piva platil tři stovky, což jsem zbystřil, kolik zde vlastně stojí pivo. Naštěstí to byla sekera, kterou splatil. Mezitím přišla další postavička, něco mezi bezďákem a umělcem. Půjčil si Blesk, rozevřel ho a usnul. Po probuzení dopil své pivo a odešel. Ten z toho Blesku nemohl přečíst ani jeden článek. Bylo ke třetí hodině, já měl třetí pivo a začalo mě to tu bavit. Přišel nějaký potetovaný vyhazovač a rachitický studentík. Spekulovali jsme s výčepním o jeho váze. Nakonec výčepák přinesl socík váhu. Převážili jsme přítomné osazenstvo. Měl jsem štěstí, už to vypadalo, že zde budu nejtlustší, ale přebyl mě o dvě kila vyhazovač. V okně se objevila nějaká panímáma s talířem koláčů, že peče, tak ať si nabídnem. Přišla ještě dvojice rusáků, ale ty asi sem zabloudili. Pak nějaký vědátor, s kterým jsem se bavil o kosmu, študáci ...Najednou bylo pět hodin a já musel řešit cestu domů. Na facebooku nabízel odvoz v půl šesté do Pejru včelista, s kterým jsem už jednou jel. Po vystoupení z auta jsem měl pak pocit, že mám místo hlavy úl. Takže toho jsem zavrhnul. Autobus také, přece jenom jsem měl v sobě pět desítek. Takže zbýval vlak a v osm bych  byl doma. Rozloučil jsem se a zrychleně se přesunul na Hlavásek. U pokladny byla fronta a bylo pět minut do odjezdu. Nevadí, koupím si lístek ve vlaku. Vlak měl zpoždění. Když konečně přijel stoupnul jsem si do uličky. Hoďku do Tábora vydržím. Průvodčí mě zkásnula o 260Kč a vyjela mi dlouhý lístek. Nakonec se ukázalo, že tak byla dlouhá i moje cesta. Takové prachy za jednu jízdu, když bus stojí stovku. Při zastávce v Olbramovicích, nějaká vystupující paní nadávala, že po letech jede vlakem, a že si myslela, že už pojede něčím moderním, a místo toho jede opět v socialistickém vagónu. No, je fakt, že se toho moc nezměnilo. Akorát ta ulička se mi zdála užší. Když jsme jezdili jako študáci do Bulharska, tak jsme se v ní i vyspali. Asi sem od těch dob přibral. Bohužel z Olbramovic jsme už nevyjeli, protože klekla lokomotiva. Čekali jsme hodinu na vlak do Vídně, za který nás připojili.

Když nás zapřahnuli, průvodčí přesunula z našeho vagonu matku s třemi dětmi a kočárkem do vídeňského vlaku. Její holčičce se však chtělo čůrat, tak jsme čekali až si uleví. Začala mě ta cesta bavit. Bylo mi jasné, že budu rád, když chytím poslední spoj do Pejru. Vlak se konečně hnul. Byli jsme dlouhý jako týden. Před Táborem jsme se museli přesunout dopředu, protože bychom vystoupili do kolejiště. Když jsem vystoupil, srazil jsem se s brigádnicí, která u nás vypomáhala. Zašli jsme do hospody u autobusáku, protože jsme měli hodinu čas. Vlak do Pejru jsme chytili v pohodě a ještě jsme potkali spolužáka brigošky. Mladí si sedli naproti mě a půl cesty si sdělovali dojmy, s čím vším byli u doktora a co je bolí a tak dále. Důchodci na rynku hadr. Konečně jsme zastavili v Pejru. Myslel jsem, že si vezmu taxíka, ale nakonec jsem to vzal pěšky, abych výlet rozdýchal. Bylo půl jedenácté. 


Nejnovější články do Kroniky

 

__________________________

019363
DnesDnes29
VčeraVčera30
Tento víkendTento víkend59
Tento měsícTento měsíc1188
CelkemCelkem19363